Jedna velká výhoda lukostřelby je, že patří mezi sporty, které mohou zdraví i postižení lidé vykonávat společně bez ohledu na postižení. I když je pro mě moje postižení omezující, mohu měřit síly se zdravými lukostřelci a to je pro mne hnací motor, který z lukostřelby dělá mojí životní náplň. Především jsem díky lukostřelbě zapadl do české lukostřelecké rodiny, která je opravdu velká a poznal jsem spoustu skvělých lidí.
V roce 2002 někdy začátkem roku. Myslím, že to bylo v lednu, když jsem byl na pobytu v lázních v Janských Lázních, kde jsem také studoval obchodní akademii. Probíhala v tělocvičně u nás na střední škole prezentace lukostřelby. Já jsem se tam ocitl úplně náhodou, ale uvízl jsem do sítí trenérů Králíkových a začal jsem střílet z luku.
Šlo to celkem rychle, ale ze začátku to byl první rok spíš takové plácání a objevování nebo možná první dva roky. Střílel jsem z olympijského luku.Roku 2003 jsem v lednu dostal svůj první kladkový luk. Začal trénink a ze začátku to bylo opravdu tvrdé. Pamatuji si, jak jsem natáhnul luk sotva 20x a měl jsem toho plné kecky. Upravil jsem si můj první vozík na lukostřelbu a vše začalo jít pomali mnohem lépe.
V září 2003 jsem odletěl na první MS do Španělska přímo do Madridu. Ubytovali jsme se v luxusním hotelu, i když nebyl zcela bezbariérový. Tenkrát se ode mě nečkali výkony msitra světa. Na tomto mistrovství jsem měl spíše sbírat zkušenosti s prvích velkých závodů. V mé kategorii zde startovalo 18 závodníků a já se měl co učit. Na MS v Madridu jsem se mnoho naučil a poznal jsem jaký je sport, že není jen přátelský a fajn, ale že je plný i podrazů a sviní. Jeden z českých reprezentantů se mnou a Martinem odmítl střílet týmy. Nemilosrdně tak odříznul naše šance dostat se do Atén další rok. Jeho rozhodnutí jsem nikdy nepochopil a ani jsem od toho člověka nedostal vysvětlení. Každopádně do Atén nevzali ani jeden tým z mojí kategorie, ale díky tomu vzali čtvrtý tým žen a čtvrté skončili tenkrát české holky, tak že můj smutek znamenal pro ně postup, ale holky za to nemohly. Každopádně jsem neusnul na vavřínech a tohle zklamání mě hodně naučilo a nenávist k jedné osobě mě hnala dál v mých lukostřeleckých snahách. Ten člověk,ketrý nás tenkrát takle vyautoval u mě klesl úplně někam na dno a už jsem mu to dávno odpustil, ale nikdy mu to nezapomenu. Z Madridu jsem si odvezl tedy cenné zkušenosti a hned po návratu jsem změnil můj lukostřelecký vozík k nepoznání. Pořídil jsem si záda Jay, také jsem změnil způsob připoutání k vozíku, který jsem odkoukal od američana a japonce a já ho změnil ještě k dokonalosti a pomohlo mi to ke stabilitě při střelbě.
Po návratu z Madridu mě čekaly dva roky, které jsem pilně trénoval a zlepšoval se. V září 2005 jsem odjel společně s Českou výpravou do Itálie, kde se v Massa-Carrare konalo 5.Mistrovství světa. Závody probíhali dobře a já už neobsadil poslední místo. Po základní části jsem skončil 8. a po eliminačních bojích jsem se posunul dokonce na 6.místo. V Itálii jsem v eliminaci vyřadil nejprve Finského reprezentanta a pak jsem byl vyřazen Americkyčanem Jaffrym Fabrym, který nakonec vyhrál. Pro mne to byl velký úspěch a i můj tehdejší trenér byl spokojený. No a člověk, který nás zaříznul v Madridu skončil až za mnou, tak že spokojenost. V týmech jsme bojovali o zlato s Finskýmy reprezentanty,ale závod nezvládl jeden člen týmu a tak jsme skončili druhý. Chtěl bych zde vyjádřit všechny mé pocity,ale bohužel to nejde. Nechci aby se moje nynější unáhlené názory projevili na mojí budoucí lukostřelecké kariéře. Málem bych zapoměl zmínit jméno Romana Sudy, který do Itálie odjel jako můj asistent. Jemu patří velké díky za mé výsledky, jelikož bez něho bych to nikdy nedokázal. Dííííííííííííííky ROMANE
V roce 2006 jsem dostal nový luk díky mému umístění v Itálii. Čekalo nás Mistrovství Evropy, které hostil Nymburk v Čechách. Skvěle vybavený sportovní areál přivítal závodníky z Evropy. No mě hned od začátku dostalo ubytování, jelikož pro celou výpravu od Spastic Handicep nezbyl ani jeden bezbariérový pokoj.Toto ME mě trápila uroinfekce,ale začal jsem dobře a po prvním dnu jsem byl druhý. Další závodní den na mě přišla krize, bohužel tehdejší trenér neměl čas, aby mě trochu podpořil a tak jsem skončil po základní části pátý. Pro mě to bylo velké zklamání, ale teď už vím, že to tak mělo být. V následné eliminaci jsem skončil 4. těsně za stupni vítězů a můj "oblíbenec " z Madridu mě porazil o ten bronz, což jsem těžce nesl. I na tomto ME jsem se naučil mnohem víc než v Madridu.
Teď si vlastně uvědomuji, jak všechny tyto zážitky a zkušenosti směřovali mou přípravu dál a podepisovali se nebo spíš se mi vryly do paměti, aby jsemb byl pak lepším lukostřelcem.
V roce 2007
